Kdo nám poradí, jak přebudovat naše zdravotnictví? Původní obyvatelé Aljašky! Ne, opravdu si nedělám legraci a pokud nějaký jiný myslitelský, či podnikatelský počin od nás trumfne čísla z organizace Southcentral Foundation, tak sním tento článek!
V roce 1982 byla feredální Americká vláda ve velkých problémech, jak ufinancovat péči o původní obyvatelstvo na obrovské rozloze, kde je často jediným dopravním prostředkem nákladné letadlo. Případ ne nepodobný našemu zadání, co udělat s roztroušeným podhorským zdravotnictvím. Nikdo se do toho při omezených financích nehrnul. Zoufalé chvíle vyžadují netradiční řešení a tak z federální organizace zbyl jen umenšený grant (peníze , jež by beztak plynuly) a “Indiáni ” se začali o sebe starat sami. Získali smlouvy s pojiš’tovnami a pustili se do velmi radikálního díla. Postavili si malou centrální nemocnici a k tomu kampus odborných ordinací, asi bychom řekli “polikliniku naležato”. Od té doby snížili počet hospitalizací při stárnoucí populaci o 53%, počet akutních příjmů o 50% a vyšetření u specialisty o 65%!! Růst nákladů na zdravotní péči je o 10-30% pomalejší, než ve zbytku USA. Řeknete, to ale snížili kvalitu péče! Tak to se nemůžete více mýlit. Za tu dobu a tyto peníze stoupla proočkovanost dětí ze 2% na 90%, spokojenost pacientů a zaměstnanců je přes 90% a třeba vyrovnání hladin cukru u diabetiků je v nejvyšším percentilu v rámci celých USA (tedy všetně univerzitních a privátních top klinik). Vedle toho nabízejí původním obyvatelům na přání i tradiční léčebné postupy, pokud to stav umožní a nemocný si to žádá…
Jak je to vůbec možné? A je to použitelné u nás? Velmi dobře. Úplným základem všeho je, že komunita chce být zdravá a své zdraví si musí sama ufinancovat. Tedy nikdo neposkytuje zdravotnictví pro zisk a též nikdo “nechodí si to odpracovat do státního”. Pak je tu skvělá organizace. Dvoučlenný tým (lékař, sestra) plně odpovídá za zdraví svěřených 1400 lidí. Nemohou pacienta jen tak někam poslat, aby se s tím trápil někdo jiný. Musejí vše vyřešit. Za každé využití jiných kapacit se musejí zodpovídat. Jejich první starostí tak je, aby lidé neměli komplikace chronických onemocnění , ideálně, aby nestonali vůbec. Často pořádají přednášky, webové kurzy, mluví s lidmi o zdravých návycích. To je něco úplně jiného, než třeba výkonový systém, kdy, jak se v Čechách říká : “Pacient nemůže být zdravý, je jen špatně vyšetřený a diagnostikovaný!”
Neexistuje, že by pacient jen tak přišel k lékaři. Primárně sdělí sestře po telefonu svoje obtíže a ta má za úkol, co je jen možné vyřešit sama a po telefonu, s tím, že lékaře zatěžuje jen nutnými případy. Každý lékař a sestra jsou neustále porovnáváni se svými kolegy ve firmě a s ostatními lékaři v USA. Neustále je jasné, kdo je kvalitní a “kdo se veze”, podle toho jsou placeni.
Celý systém je stavěn od uživatele. Každý telefon musí být přijat a to do 30 sekund. Velké čekárny, kde domorodí obyvatelé, kteří se jen tak nepotkají, radostně klábosí a užívají si vzájemnou společnost v pohodlí. Za to pojmy jako “sesterna” či “lékařský pokoj” tu neznají. Jakmile přijde zaměstnanec do práce, je k dispozici klientům. Jestliže ho není potřeba, jde domů. Díky telefonické organizaci je zbytečné, aby lékař jen tak seděl v ambulanci a čekal, co kdyby někdo přišel. Pojmy jako pracovní doba, služba, příslužba, přesčasy tu nejsou. Personál se stará o své klienty. Když je má zdravé, nemusí po nocích “šílet”. A přijet do práce, když je to potřeba, je součástí úvazku. Spát v práci ale nikdo nejenom nemusí, je to vzhledem k nákladům na otop a světlo nežádoucí.
Vztahy mezi personálem a klienty jsou velmi osobní. My jdeme opačnou cestou. Opouštíme lokální zdravotnictví a péči chceme svěřit obrovským meganemocnicím. Místo paušálu na postele či DRG bychom ale měli platit za to, že jsou lidé udržovaní zdraví. Našimi “Indiánskými organizacemi” jsou městské nemocnice a LSPP, které často neřídí megamanažeři a nemají superprofesory, ale špitálky fungují, neboť léčí sousedy a je hloupé se k nim chovat blbě, nesmyslně je vyšetřovat. A také se v malém místě hůře krade ze společného, tedy krade se ale v menším, neb je na to vidět. Pokud by byl tento existující systém zbaven nesmyslného systému úhrad (zvýhodňující nemoc) a byli by “rozpočtováni” a tak motivováni léčit efektivně, jistě by kvalitní primární péče velmi omezila přebujelou síť nemocnic a ambulantních specialistů. Dobře zaplatit tento základní článek, motivovat ho a brutálně kontrolovat data o zdraví a spokojenosti populace. Tedy to, co v současném systému vůbec nehraje roli. U nás ten, kdo má zdravé lidi, nemá “body” a “obložnost” a tedy přijde o peníze. Před pár lety jsme v Mariánských Lázních zlepšili léčbu diabetiků, dramaticky ubylo komplikací, tedy hospitalizací a ambulantních návštěv. Dostali jsme zdrcující mnohonásobnou sankci. Tak jsme to vrátili do starého stavu a byl klid. Ano, vyléčit pacienta je ekonomický nerozum.
Nepotřebujeme, aby komise “moudrých” rozhodovaly, která nemocnice má žít a která ne odněkud z Prahy. Dejme zodpovědnost za zdraví přímo k lidem a zbytek vyřeší trh a ten to umí velmi svižně. Lidé by měli mít pocit, že to platí ze svého (proč by si lidé nemohli rozhodnout, zda chtějí ve městě nové CT či dětské hřiště- jistě nejsme méně vzdělaní, než lidé na Aljašce). Pak se nebudou nedožadovat nesmyslů. Měla by být konkurence, aby kvalita nešla dolů. Evidentně se vyplatí, když je péče systematizovaná do jednoho řetězce, kde musejí mít všechny články společný ekonomický cíl. Proč jen jsme si ten náš rozbili, místo, abychom ho vylepšili?
Možná to chce začít s čistým stolem. Měli jsme v roli ministra zdravotnictví zástupce nejrůznější odborných lobby (fakultní nemocnice, krajské nemocnice, ambulantní specialisté), byli tam i úplní laici (ekonom). Což to zkusit s “Indiánem”, řekněme z Aljašky? Asi by nám uměl poradit.
S použitím materiálu z New York Times a JAMA
doc.MUDr.Roman Šmucler, CSc.
1. LF UK a VFN Praha
